Jáchym Topol: Citlivý člověk: co mě na tom zajímá

Toto: hledá se nějaký smysl, přímočaře, bezohledně, za schématy, za humanistickými hodnotami.

Možná, že ta kniha, podobně jako předchozí knihy Jáchyma Topola, je dystopická, jak se často píše, ale jsem přesvědčen, že dystopie na ní není ani zdaleka to hlavní a nejzajímavější. Pro mě na ní také není nejzajímavější neúnavné chlastání povýšené na metafyzickou úroveň, a dokonce ani beletristický jazyk básnické úrovně – ten si užívám, ale sám o sobě by mi nestačil. Nejzajímavější pro mě není ani analýza současných marasmů, ani spleť příběhů, ani hromada mrtvol, z nichž každá má svébytně fantaskní cestu k mrtolovitosti.

To, co je pro mě nejzajímavější, se mi vynořilo až postupně, až po polovině knihy, a plně až při druhém přečtení. Šlo mi to pomalu, ale stálo to za to.

Samozřejmě to není možné pojmenovat… Samozřejmě se to jen pokusím nějak zařadit, naznačit… Máte-li chuť prozkoumat věc podrobněji, doporučuji přečtení oné knihy. Doporučuji dvakrát, a mezitím ještě třeba Topolovy Noční práce. Ono se to potom hezky sepne, vynoří, vytvaruje, nějak to vyraší, vybují.

Co je pro mě tedy nejzajímavější? No, řekl bych to tak: intenzivní lidskost a živočišnost zkoumající záhady smyslu (života, …) na úrovních mimo běžné hodnoty.

Totiž: v naprosté většině knih se nějak předpokládá, že to (život, …) má nějaký, aspoň vzdáleně tušený, smysl. Ten smysl, ten nějaký úběžník úsilí (našeho, autorova, postav, …) často není vyřčený, ale většinou ho můžeme aspoň nějak vzdáleně tušit, někde na obzoru se slabě rýsuje. Někdy se dá i nějak pojmenovat, třeba jako věrnost, čest, krása, estetika, láska, pravda, hledání, poznávání, …

Topolovy postavy žádnou takto klasifikovatelnou motivaci nemají. Přijde mi, že nevědí, co je jejich „dějinným“ úkolem, a nestydí se za to. Nehloubají o tom, nepátrají po tom. Jsou šťastné a nešťastné. Vůbec jim nevadí, že je leckdo na základě osvícenecko-humanistické morálky a estetiky považuje za zoufalce nebo hovada.

Topolovy postavy prostě žijí. Smyslem jejich života nejsou abstraktní humanistické ani nehumanistické hodnoty, ale život sám. Základním smyslem života je žít. A jaké jsou odvozené smysly? To právě román (tápavě, jinak to nejde) nelítostně zkoumá.

Topolovy postavy intenzivně žijí. Nad abstraktními hodnotami neuvažují (a když, tak až hrůzně zjednodušeně). A výsledkem, snad ani ne paradoxním, je: díky tomu se v hledání smyslu posouvají nějak hloub, do hlubších vrstev, pod ty abstraktní hodnoty jako je láska, krása, pravda, … Ohledávají nějaké konkrétní elementy smyslu; samozřejmě nepříliš úspěšně, ale kdo je v tomto oboru úspěšný?

Topolovy postavy kašlou na abstraktní hodnoty a (díky tomu?) se prokopávají do hlubších vrstev smyslu. Ten smysl se samozřejmě nedá vyjádřit slovy (abstraktně), musí se žít; Topol ho prostřednictvím svých postav žije – v míře omezené možnostmi uměleckého díla.

No, a to mě na Citlivém člověkovi zajímá.

Přidat komentář

1 Komentáře.

  1. K těm hlubším vrstvám smyslu: Ano, postavy sem tam vedou existenciální hovory. Mám však pochyby, zda má čtenář možnost s nimi sestoupit do těch hlubších vrstev. Postav je tam strašně moc a v tom všem chaosu pak prostoru pro prožitý sebezpyt poměrně málo. Ale asi máš pravdu – nakonec jmenuje se to „Citlivý člověk“ nikoli třeba „Řeka sraček“.

Přidat komentář

÷ three = 1


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>