Iluze civilnosti

Inscenace Divadla Kámen „OK plus F“ obsahuje krátké úseky – komentáře doplňující a vysvětlující dění na jevišti – v nichž herečky měly už od prvních zkoušek zadání být absolutně civilní, tj. vystoupit ze všech stylizací, jednat „jako doma“, jako by se kolem nedělo žádné divadlo, žádná veřejná událost, žádný rituál, jako by si v klidu povídaly s kamarádkou.

Až do šesté reprízy (a předtím během důkladného zkoušení) se požadovanou „absolutní“ civilnost herečkám (Zdeňka Brychtová, Lenka Chadimová, Lucie Zachovalová, Olga Ježková) nedařilo najít. Stále na nich byla patrná stylizace, stále bylo jasné, že formu svých promluv přizpůsobují skutečnosti, že se obracejí na více lidí, a že jsou součástí nějakého rituálu (ať už divadelního nebo jiného – přednáška, veřejná beseda nebo „neformální setkání občanů“ jsou také rituály, byť většinou asi „méně intenzivní“ než divadlo).

Režisér (Petr Odo M – já) k tomu měl neustále výhrady. Nabádal je, aby v daných okamžicích „na všechno zapomněly“ a vystoupily mimo kontext divadla. Postupně je přiměl zkoušet různé techniky – od různých typů improvizace (pouze s předepsaným sdělením několika klíčových bodů) přes dokonale nastudovaný text, odpoutání od přesně nastudovaného textu, „dialog u kávy“, až po cestu zpět k improvizaci, dokonce volnější než původně. Herečky zkoušely různé druhy pozornosti (od rozptýlení přes soustředění na jiné téma po nenásilné soustředění na téma hovoru). Zkoušely různé druhy zájmu o témata svých promluv (absolutní nezájem o  to, co říkají, by samozřejmě nebyl v nejmenším civilní – není nám přirozené nemít vůbec zájem o to, o čem mluvíme). Ovšem jejich jednání stále nebylo opravdu civilní, až do památné šesté reprízy…

A najednou se to podařilo. Civilnost se zjevila. Lenka Chadimová a Lucie Zachovalová zahájily představení skutečně jen samy za sebe, bez rituálních okolností, „jen tak“. Člověk měl pocit, že se nic neděje, že se jen tak potkaly v nějakém běžně navštěvovaném prostoru, že je téma, o kterém mluvily, zajímá jen přiměřeně – právě přiměřeně, abychom cítili, že „o nic nejde“.

No, a zároveň se dostavila… snad ani ne nuda… spíš nicota. Herečky konečně naplnily režisérovo přání: divadlo se během jejich promluv nekonalo. Byli jsme někde… snad ani ne v baru… protože i ten nejobyčejnější bar vytváří nějaký rituál, i když třeba slabý. Jako bychom nebyli nikde… Jako bychom jen na něco čekali… ale ani to moc ne, protože i čekání bývá nějak naplněné, bývá v něm nějaká naděje, hrozba nebo podobně.

A ta nicota civilní existence obou hereček se překvapivě vtiskla i do ostatních scén, které vůbec civilní být nemají (podle režijní koncepce mají být naopak „vypjatě divadelní“ a jasně stylizované). Ne že by divadelní scény úplně zkrachovaly, ale byly méně intenzivní než obvykle. Diváci byli najednou pasivnější než v předchozích reprízách, měli menší zájem, očividně méně vnímali rytmus a puls představení. Přitom v Divadle Kámen se lidé obvykle neschází – a ani tentokrát se podle nálady před představením evidentně nesešli – s požadavkem „teď si sednu a vy mě bavte“.

Ve všech pěti představeních, kdy se herečkám úplná civilnost nedařila, fungovalo divadlo (náročně pojaté, „artové“, „kamenné“ divadlo) výborně; vždy došlo k nějaké intenzivní komunikaci, spolupráci s diváky na nějakém intenzivním díle, na „řešení čehosi“ – byť samozřejmě čehosi neuchopitelného. A toto šesté představení bylo najednou téměř bez komunikace. Ne úplně, ale téměř bez komunikace…

Divadlo Kámen není (podobně jako žádné z jiných českých divadel) experimentální divadlo; sice často experimentuje, ale experiment není jeho hlavním posláním – tím je „prostě“ umělecká tvorba. Proto ani v tomto případě nedotáhlo experiment do hořkého konce. Jakmile zjistilo, že zkoušený postup nefunguje, pochopitelně ho opustilo. I s tím (poměrně malým, ale existujícím) rizikem, že by výsledek experimentu mohl být ovlivněn nějakými šumy, například že by při onom památném červnovém představení byl nepříznivý tlak vzduchu, teplota (ta byla mimochodem skutečně vyšší než příjemná), fáze měsíce, … Režisér s celým týmem prostě vyhodnotil výsledek i se všemi potenciálními šumy a rozhodl, že se touto cestou už experimentovat nebude. [V pravověrném experimentálním divadle (existuje vůbec někde?) by bylo správnější experiment alespoň několikrát opakovat nezávisle na tom, že by to pravděpodobně vedlo ke krachu inscenace.]

Herečky nyní namísto snahy o civilnost raději řeší, kdo vlastně při komentovaných scénách jsou –konferenciérky? našeptávačky? konzultantky? teoretičky? někdo jiný? – a jak lidem sdělit slovy sdělitelné i nesdělitelné významy. Řeší, jak rozlišit stylizaci těchto „civilních“ scén od stylizace ostatních („divadelních“) scén. A také řeší, jak pracovat s napětím a temporytmem tak, aby vznikla harmonická a nějakým vzrušujícím způsobem strukturovaná jednota s ostatními („stylizovanějšími“) scénami. A daří se to. Opět se to daří, a díky vyjasnění (vedoucímu k odmítnutí) požadavku civilnosti se to daří o to lépe, barevněji, silněji.

Toto je tedy moje zpráva o jednom zdařilém experimentu – za cenu jednoho jediného nezdařeného večera.

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář

7 + = ten


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>