Deklarována byla minimalistická groteska, a tato deklarace překvapivě přesně odpovídala skutečnosti. Hezky jsem si užil základní minimalistické radosti – úspornost prostředků, prohlubování akcí odvážným opakováním, přesnost, prokreslený detail. A ještě více jsem si užil také další věc: něco jako krutou existenciální bezvýchodnost, či jak ten zážitek nazvat.
Design hezký, opravdu ve všech směrech minimalistický, i částečná spotřeba zeleninových bytostí je designově vyjádřena krásně. Hlavní jsou ovšem jako vždy herci – a ti mají viditelně v krvi nejen preciznost a důslednost, ale také jakousi intenzivní a šťavnatou existenciální tíseň z nutného konce nebo nevyhnutelné zoufalosti bytí. A tuto tíseň (či co to je) nepotřebují vyjadřovat nijak vnějškově. Kateřina J se s ní vyrovnává jakousi sympatickou beznadějnou vnitřní radostí, Matěj K spíš nějakým klesnutím kamsi ke dnu všech nadějí. Má slova samozřejmě odráží jen mé vnímání toho jevu, toho „fluida“, snažím se zde popsat něco nepopsatelného, neohraničitelného definicemi, živého.
Říkal jsem si, že bych toto dílo rád viděl v nějakém menším, intimnějším a vyhraněnějším prostoru, než je studio Švandova divadla. V ještě intenzivnějším a nemilosrdnějším zážitku mi totiž, myslím, zabránili kolegové diváci, z nichž většina evidentně oceňovala dobře načasované fóry a drobné scénografické fintičky (lov na mouchu, otevírání a zavírání lednice, různé zvuky včetně Edith Piaf apod.). Takové prvky samy o sobě za to nemohou. Vlastně bych si je samy o sobě i užíval. Ale způsob interakce těchto prvků s diváckými myslemi lačnícími po jednoduchosti je pro mě trablí. Rozumím ovšem tomu, že pro dotyčné diváctvo musí být zařazeny, jinak by inscenace nebyla přijata. Tak to jen (snad hledající) poznámka. Tato drobná trable mi ovšem snížila zážitek jen málo.
Odovo shrnutí: kvalitní a radostné a ponuré dílko s mnohými zdařilými pokusy o hloubkové hledání.
0 Komentáře.