Chceme žít v bezpečné společnosti bez chudoby, nemocí, kriminality? Nepodaří se nám to, když se uchýlíme k násilnému, úzkostlivému, autoritářskému omezování občanských svobod.
Občanské svobody – vyvážené na druhé straně individuální odpovědností – jsou tradicí Evropy, která vedla k zajímavému vývoji v této části světa. Mimo jiné vedla k tomu, že evropské země jsou velmi bezpečné, je v nich málo násilí, chudoby a nemocí. Vůbec netvrdím, že evropský způsob života je ideální a hypoteticky by nemohl být o mnoho lepší. Ale tvrdím, že by mohl být také o mnoho horší. A jsem si jist, že bez občanských svobod a individuální odpovědnosti skutečně o mnoho horší bude.
Omezí-li někdo autoritativně občanské svobody, spustí tím dva zásadní procesy: revoltu a rezignaci.
Revolta vede k rozdělení společnosti, všeobecné nedůvěře, násilí a později k revoluci. Rezignace vede k ochabnutí lidské aktivity, ztrátě radosti, zšednutí životů a celkovému zchudnutí.
Jak revolta, tak rezignace nakonec přinesou nejen neradostné, vybledlé životy, ale v důsledku i mnoho nebezpečí, mnoho zbytečného umírání, mnoho neštěstí.
Pokud si chce Evropa udržet tradici zajímavé a bezpečné části světa, musí se prostě smířit s tím, že si její vládci nemohou cokoli vynucovat násilím. Nemohou postupovat tak, jak postupují vládci v jiných, kulturně odlišných částech světa. Musejí počítat s tím, že všechno, co lidem navrhnou, bude kriticky hodnoceno a částí lidí odmítnuto. Měli by si uvědomit, že totalitní způsob vládnutí může krátkodobě přinést dobré výsledky, dlouhodobě ovšem stagnaci a zmar.
Co se dnes děje? Evropa během posledního půlroku velmi rychle přechází k totalitnímu uspořádání společnosti. Zákazy, postihy a kriminalizace jsou upřednostňovány před doporučeními a vysvětlováním. Hrstka lidí rozhoduje o likvidaci kultury a ekonomiky. Domněle správný způsob života je násilně vynucován, kritika umlčována a skandalizována.
Princip osobní svobody a individuální odpovědnosti přestává platit. Toto, nikoli nový virus, je aktuální tragédií Evropy.
Nikdo neprokázal, že jakýkoli vládní zákaz nějak přispívá ke konečnému zvládnutí nového viru. Ale i kdyby to snad bylo průkazné a zřetelné, vlády by neměly nikomu nic přikazovat. Měly by se smířit s tím, že namísto zákazů a příkazů mohou jen doporučovat. S tím, že někteří lidé se jejich doporučeními nebudou řídit, protože si situaci vyhodnotí jinak. Vlády mohou vysvětlovat, přesvědčovat, a doufat, že s nimi budou občané souhlasit. Ale musí občany respektovat, pokud s nimi nesouhlasí. A to platí i v případě, že by to mělo stát lidské životy.
Protože příkazy, zákazy a kriminalizace nesouhlasících lidí je cesta do pekel – cesta k revoltě a rezignaci, která bude mít mnohem více obětí, než případné (zatím neprokázané, ale to není podstatné) škody způsobené virem.
Zrušení principů, na kterých stojí evropská společnost, bude mnohem horší než jakýkoli virus – i kdyby byl desetkrát agresivnější a nakažlivější, než je ten aktuálně populární.
Jsem zvědav, jestli se evropská společnost probudí a uvědomí si své hodnoty. Jen to ji může zachránit – jinak si nezaslouží existovat a bude zákonitě nahrazena nějakou jinou, silnější a životaschopnější společností. Mně osobně je to líto, svobodnou a odpovědnou Evropu jsem měl rád, i se všemi nedokonalostmi. Ale co nadělám, pokud si jí většina lidí neváží a místo jejích hodnot upřednostňuje krátkodobou, pofiderní „bezpečnost“ vůči středně nebezpečnému viru?
Je pravda, že v této přímo faustovské zkoušce naše civilizace prohrává svůj život, svou důstojnost a své ospravedlnění k existenci. A prochází zkouškami tohoto typu už dlouho, aniž by jí vůbec došlo, že je podstupuje. Teď se jen vše obnažilo v tzv. covidové krizi. A přesto je zde stále jen pár “enfantes terribles”, kteří volají, že ten král je nahý. Většina obyvatel se zřejmě “ upíše “ na první pohled lákavým nabídkám a vydá se cestou “ nového údělu” se všemi k tomu náležejícími totalitními zásahy do života a ta druhá, menší část začne žít a tvořit svůj život podle vlastních představ se všemi nepředvidatelnosmi , které k tomu patří.