Už v minulých projektech Divadla Neslepýš (například Divočák) mě zaujaly možnosti (pseudo)intelektuální (polo)improvizace dvojice Miroslav Paulíček / Martin Vávra. Proudy jejich textů ale bývaly nějak opatrné, skoro jako by podléhaly nějaké (pseudo)disciplíně. V projektu Olaf a Henrik se ovšem uvolnily, emancipovaly se od přebytečných stylizací nebo přílišné opatrnosti, a propukly v plné radosti. Působí zároveň hluboce vážně a atraktivně absurdně.
Neslepýš zřejmě jednoduše našel svůj styl, své místo v divadle (pokud se takto vyhraněné žánry dají klasifikovat jako divadlo, aniž by se cítily uraženy). Nebáli se říznout si pěkně do svých niterných běsů, a při tom všem si udržovali od dění potřebný umělecký odstup.
Skvěle také spojili středoevropské a skandinávské (pseudo)kulturní prostředí, naprosto se nezalekli míchání skandinávských a jiných motivů; co se jim hodilo k cestě do podstaty, to použili. A ono se to smíchalo skvěle.
Ale hlavně: oba umějí artikulovat, slovně i nějak tajemně fyzicky, své intelektuálně založené nitro. Nejsou to typičtí „herci“, jsou to spíš lidé hluboce existující na jevišti.
Na intelektuálním divadle mě většinou rušívá určitá nepřirozenost performujících lidí, kteří buď bývají naprosto civilní, a tedy jaksi nestrukturovaní, neartikulovaní, neumělečtí, a nebo se naopak snažívají hrát „divadlo“, a potom je to nepřirozené, podivné, umělé.
Neslepýši se teď podařila syntéza: je to intelektuální (nebo pseudointelektuální, což ale může vyjít téměř nastejno), a zároveň je to divadlo – divadlo ve své nejvlastnější podstatě, jako autentické setkávání niter různých bytostí.
0 Komentáře.