Po dlouhé době jsem se dostal na Láhor. Co mě na něm fascinuje? Asi prostě ta autentická přítomnost, jak to sakryš říct inteligentnějc…
Pár lidí prostě existuje na jevišti, mají předem dohodnutou nějakou (až banální) strukturu. Prostě tam nějak vejdou, a žijí v tom prostoru a čase (v tom opravdovém i v tom imaginárním, kam zasadili svůj příběh), asi nějak domýšlejí, spíš dožívají do (částečného, opatrného) důsledku svou situaci. Řeklo by se, ok, prostě strukturovaná improvizace, co na tom?
Jenomže je to Láhor…
Hlavně jsou to vynikající herci a performeři, bez toho by to nešlo, ale samo o sobě by to bez „ducha Láhoru“ nestačilo. Co/kdo je ten duch? Petr Marek? Ten jiný duch, který se v dubnovém představení v Činoheráku dvakrát zjevil s krabicoidní hlavou a promlouval mikrofonním hlasem?
Jsou v nějakém smyslu dokonale civilní a v jiném dokonale teatrální; tentokrát se dokonce přihlásili ke grotesce, když si za „vstupní dveře“ „umístili kluzkou plochu“, na které všichni při procházení klouzali a padali nebo ji opatrně přecházeli; a byl to přímo vzor grotesky – nepatřičná kravinka dotažená do důsledku, s marným bojem o dekor, důstojnost, bezpečnost…
Samozřejmě, jsou tam i trapné momenty (v které improvizaci nebo i divadle obecně nejsou?), a nejtrapnější je asi celý ten kancelářský příběh. Ale na to kašlu, promiňte za hrubost, doslova na to kašlu, je mi to úplně jedno, jsem prostě fascinovanej nějakou jejich přítomností, která je opravdová a zároveň divadelní, komická i zoufale vážná (člověk se úplně dotýká jejich zoufalého lidského boje za … nevím … důstojnost nebo … nějaké štěstí…). Je i dobré, že jejich příběhy nejsou nijak převratné, člověka by to odvedlo od podstaty, kterou je to žití.
Víc teď neumím napsat, musí se to zažívat.
No, já hlavně oceňuju – a čím dál tím víc – že do téhle šílené autentické přítomnosti na jevišti vůbec jdou. Že se prostě nebojí a fakt jdou s tímhle před lidi. Jasně, chodí na ně pravděpodobně nějaká komunita, která to nějak očekává, ale mezi nimi se i tak objeví pár nešťastníků, kteří asi nechápou, že tohle je taky možné a že na to budou hodinu koukat. A třeba to nepřijmou, ale prostě to zažijou a třeba jim to trochu naruší nějaké stereotypy vnímání a konvence a co já vim. Jako takový tý umělý falešný rádoby přítomnosti na jevišti je všude habaděj. Jako ty lidi i můžou bejt třeba zajímavý a může se jim tam dostat přítomnost opravdová, ale většinou tak nějak omylem. A pokud se to tam dostane jenom omylem, jako zaplaťpánbůh aspoň něco, že jo, ale mě to vlastně zas tolik nebere. Nebo možná v tu danou chvíli jo, protože se můžu do toho člověka aspoň na ty dvě/tři sekundy nějak ponořit, mít pocit, že mi nelže a upřímně tvoří, ale pokud je evidentní, že to neni záměr představení a že to byla opravdu nějaká ,,chyba“ herce, je mi to vlastně líto a asi mě to i nějak mrzí. Takový neúctyhodný maskování osobitosti, živosti, lidskosti, člověkosti. U Láhoru je to naopak. Nebo aspoň věřim, že je. Oni opravdu chtějí na jevišti žít a být sami sebou a pokud se jim tam dostane nějaká faleš, je to spíš omylem. A to je prostě krása a z mé strany až obdiv!!! Řekla bych… 😉