Je skvělé, když umělecké dílo nic vědomě nevykládá, nic nekomentuje a racionálně nenavazuje na žádné kontexty. Je-li dobré, všechny kontexty přijdou samy, a přijdou v jiných než racionálních vrstvách.
Socha dívky s klecí (je to klec nebo krystal?) ve fontáně v parku nemocnice Na Homolce, jejímž autorem je Peter Oriešek, obohacuje celou tu dost dobrou okolní architekturu, a ačkoli se nechci rozněžňovat, jsem přesvědčen, že prostě povznáší vnímavé duše pacientů a personálu.
Nikdy jsem pořádným pacientem nebyl, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale jsem i přesvědčen, že takhle socha léčí. A je jedno, že člověk neví, proč vlastně dívka s klecí a ptákem. Třeba mi chybí nějaká položka vzdělání, nějaký kontext, ale to je jedno: tohle prostě vstupuje do nitra skrze nějaké archetypy, o kterých nemusím nic vědět, ale jsou opravdovější než cokoli.
Tahle socha, která a jejíž forma nijak (alespoň nijak zřetelně) nesouvisí s konkrétním prostředím nemocničního parku, ani není jen tak prvoplánově líbivá – vždyť ten pták v podivné krychli je až lehce znepokojující.
Ale je tam a působí skvěle. Působila by takto skvěle třeba u stanice metra nebo na nějakém náměstí? Pochybuji, i když pro získání jistoty by byl nezbytný experiment…
Pro mě je tahle socha skvělým příkladem umění, které dokonale funguje právě proto, že je nevysvětlitelně zasazeno právě tam, kam patří, kde musí být – díky pravé umělecké vizi, která se nadá vysvětlit či popsat.
(další fotografie například na http://www.vetrelciavolavky.cz/sochy/divka-4 a http://www.prazskekasny.net/detail.php?foto_id=2055)
0 Komentáře.