Když po divadle (koncertu, …) dochází k velkému aplausu nebo dokonce ovacím vestoje, bývá mi trapně, nezávisle na tom, jestli jsem v pozici diváka nebo tvůrce. Cítím to jako něco nepatřičného, jsem z toho nervózní a celé dění toho večera je mi protivné. Až překvapivě nedávno jsem, myslím, jasně pochopil, proč tomu tak je.
Mám rád hledající divadlo (hledající hudbu, sochy, architekturu, …) a nezajímá mě divadlo (hudba, …) sdělující nebo dokonce konstatující. A úkolem hledajícího divadla (hudby, …) je otevírat otázky. Otázky abstraktní i rozumově uchopitelné, nevyslovitelné i vyslovitelné, na úrovni podvědomí i vědomí, na úrovni estetiky i etiky, otázky příjemné i nepříjemné.
Otázky, které otevírá hledající umění, jsou navíc vždy do velké míry osobní. Každý tvůrce (herec, …) a každý divák (posluchač, …) je vnímá trochu jinak, každý si z nabízených otázek vybere jako hlavní jiné. Někoho otázky zmatou, jiného rozveselí, jiného naštvou. Někoho dovedou do nových prostor, jiného do důvěrně známých.
Pokud je tedy divadlo (koncert, …) opravdově hledající, není dost dobře možné, aby na jeho konci byli všichni jednotně nadšeni. Část lidí může být nadšena, ale každý po svém, jejich nadšení pramení z různých zdrojů a míří různými směry. Velká část lidí musí být zákonitě znejistěna, zneklidněna, bloudit v nových krajích, mít roztříštěné soustředění. Další část může být v příjemném nebo nepříjemném vytržení nebo šoku. A část lidí (diváků i tvůrců) je také znuděna a otrávena, protože jim toho večera nevyšlo napojení, dostatečně se neúčastnili (ať už vinou různých nedorozumění, nekvality, vlastní nálady, …). Prostě není možné, aby se emoce hledajících lidí sjednotily.
Pokud se po provedení uměleckého díla strhnou ovace, vím, že něco bylo špatně. Mohlo se například stát, že tvůrci neodhadli reakci diváků. Nebo se tvůrci i diváci mohli nechat strhnout vzájemným povzbuzováním a vydat se všichni jednotným, tedy nehledajícím směrem. Nebo všichni tleskají technické brilantnosti (viz níže poznámka o sportu). Nebo, a to je bohužel asi velmi častý případ: tvůrci ani diváci nic nehledali; přišli si pro jasné sdělení nebo brilantní provedení, a toho se jim dostalo; jinými slovy: nepřišli na hledající umění, ale na demonstraci.
Poznámka 1: Jiná věc je podle mého názoru umírněný, normální potlesk. Ten může posloužit společnému přechodu herců (hráčů, …) a diváků (posluchačů) do zklidnění po události, kterou právě (každý jinak) prožili, společnému přechodu od rituálu umění do civilu, od vypjatě soustředěné události do běžného režimu konání a vnímání.
Poznámka 2: Jiná věc jsou ovace ve sportu. Sport má s uměním mnoho společného (například intenzivní žití přítomnosti; o tom snad jindy), ale také mnoho odlišného. Jednou z odlišností je, že úkolem sportu není hledání, pokládání otázek. Když tedy sportovec prokáže mimořádný výkon (například technicky brilantní, fyzicky mimořádný, hrdinský apod.), není nic špatného na tom, že od diváků sklidí jednoznačné, intenzivní ovace.
(tento text vyšel také v řadě Management přítomnosti na webu Divadelních novin)
Petře, to je moc zajímavý pohled. Nikdy mě nenapadlo takhle nad tím přemýšlet a srovnat to právě třeba se sportem. Mně osobně snad ještě víc než standing ovation na konci představení vadí otevřený potlesk uprostřed představení. To je ještě horší. A podle mě nejen pro herce na jevišti, ale i pro diváky. Pokud se tedy stále bavíme o hledajících hercích a divácích. Oni si to někteří ti diváci, kteří tleskají a někteří ti herci, kteří si to užívají, možná neuvědomují, ale to je fakt nepředstavitelně nepříjemné narušení hledání (nebo pokusu o něj). Prostě člověk aby začínal odznova. Ono koneckonců nemusí jít ani o žádné složité hledání, tak jako tak to prostě naruší napětí, tempo, atmosféru, ale bohužel se tím úplně naruší třeba nějaké vyvrcholení – myšlenkové, dějové, nebo právě i to metafyzické (a na to se pak těžko navazuje). Je to skoro jako kdyby se někdo snažil po svých vylézt na nejvyšší horu (v našich poměrech stačí klidně Sněžka třeba) a skupinka lidí, která vyjela nahoru lanovkou, by tohohle člověka cestou dolů shodila z kopce. To je fakt votřes. Oni to ti tleskající lidé samozřejmě myslí dobře, ale to mysleli postavy antických tragédií taky, že jo 😉