Na náplavce pod letenským kopcem u Štefánikova mostu je nasprejováno sdělení, které může otevírat obzory. Zní takto: „I WILL BE HER FOREVER“.
Obávám se, že za sílu svého apelu vděčí nedostatečné zběhlosti svého autora v nejsvětovějším jazyce, ale protože ho určitě čte mnoho zběhlejších kolemjdoucích, věřím, že v nich může vyvolat podobný efekt závratné nejistoty vlastní identity a zároveň orientálně laděné naděje na splynutí identit jako ve mně.
Přesný překlad je „navždy budu jí“ nebo, současněji, „navždy budu ona“.
(Kdyby chtěl totiž pisatel správně napsat „navždy budu její“, musel by použít „přívlastek neshodný – possessive pronoun“ a psát „I will be hers forever“).
Díky tomuto jednopísmennému nedorozumění ovšem máme u Vltavy mnohem zajímavější prohlášení, než by bylo banální vyznání lásky.
Navždy budu ona. To je přece naprosto radikální vyznání rezignace na vlastní identitu ve prospěch někoho jiného.
Někoho absolutně milovaného?
Někoho nedostižně lepšího, než jsem já?
Někoho, komu jsem nenapravitelně ublížil(a)?
Někoho, kdo na rozdíl ode mne vede snesitelný život?
Tak promiňte za toto malé lehce blouznivě jazykové okénko…
Milé Odo, díky za poutavé psycho-sémantické rozkolísání.
Asi víc než onen Němec (nebo Holanďan?), či Němka (nebo Holanďanka?), co se ZDE chtěl(a) zvěčnit navždycky ( 😉 ) by mě zajímalo, jestli snad ty sám, netoužíš být někým blouznivě oddaným jiné identitě 😎
I já se na to ptám. Myslím, že ani ne. Možná bych chtěl být otrokem dobrého pána, ale asi bych nechtěl být jím. Na druhou stranu, co takhle nirvána?