Forma a obsah po sto první

Po letech se vracím k přemýšlení o formě a obsahu při divadle. Před časem jsem se v něm poněkud ztratil, protože tyto dvě kategorie jsou tak úzce a nekonečně vzájemně provázané, že jsem pozbyl přehledu. Uvidíme, jestli nový pohled, který teď považuji za jasnější, povede k něčemu užitečnému.

Na úvod jen drobné připomenutí pro zabránění falešným nadějím a obavám: při jakémkoli uvažování o formě a obsahu je nutné strašlivě zjednodušovat. Forma a obsah jsou natolik organicky, mnohovrstevnatě vzájemně prostoupené a v každém okamžiku se stále nově prostupují, že každé jejich oddělování je beznadějně umělé. Přesto však může být pro praxi užitečné, proto se o něj opět trochu pokouším, a udělám to zhurta:

V poslední době si myslím, že:

  • forma odpovídá otázce „jak?“
  • obsah odpovídá otázce „co?“
  • forma je to, co je předem dáno
  • obsah je to, co vzniká živě a nově v každém okamžiku
  • za formu je v divadle odpovědný především režisér
  • za obsah je v divadle odpovědný především herec
  • forma je pevnou opěrnou konstrukcí
  • obsah je nepředvídatelný, nejistý
  • forma se tvoří proto, aby bylo možné co nejlépe rozehrát obsah
  • obsah je nahlížením do neznámého a nevyslovitelného.

Myslím si, že v typické činohře (tj. například bez improvizací) jsou typickými složkami formy například:

  • základní rozložení sil na jevišti
  • základní tempo
  • základní rytmus
  • text
  • příběh
  • připravené fóry
  • základní konstrukce společného prostoru
  • základní fyzické charakteristiky osob (kyselost/zásaditost, izolovanost/permeabilita, jemnost/síla, pasivita/aktivita, …)
  • … a mnoho dalších …

O složkách obsahu si naopak nemyslím nic, protože o nich není možné přemýšlet. Obsah je ze své podstaty neuchopitelný, nepochopitelný, unikající rozumování.

Ale pozor

U příkladů složek formy pečlivě uvádím slovo „základní“, kterým zdůrazňuji, že jde o tyto složky tak, jak jsou připravené ze zkoušení. Když se při představení něco přidá nebo smysluplně změní, ocitáme se už na hranici obsahu a často ji překračujeme. Jakýkoli prvek formy se může kdykoli přelít do obsahu, převezme-li nad ním obsah kontrolu.

A naopak. Cokoli, co by mohlo být živým obsahem, může „ztuhnout“ a změnit se tak ve formu.

Co říci například o fyzických charakteristikách

Jde o jednu ze složek, která (pokud je použita = pokud je vůbec uživatelem definována) – podstatně přispívá k vytváření společného strukturovaného prostoru. Režisér může například stanovit, že určitá osoba na jevišti má být kyselá a nikoli zásaditá. Herec je pak povinen tuto kyselost své osoby dodržovat podobně jako je povinen dodržovat třeba své místo na jevišti v určitém výstupu nebo svůj předepsaný text. (Každé představení, každá inscenace či každá divadelní skupina mohou mít stanovené různé míry závaznosti režijních pokynů; míra dodržování předem připravených prvků formy pak odpovídá tomuto stupni závaznosti.)

Co říci například o příběhu

Příběh (fabule, souhrn událostí, …) je v běžném neimprovizovaném divadle jednoznačně součástí formy. Je to něco předem daného, co se až při každém představení (tady a teď) oživuje neuchopitelným obsahem. Zdůrazňuji to proto, že právě zde hrozí zmatení: někdy se říká, že „příběh v sobě nese nějaké sdělení“, a takové sdělení je považováno za „součást obsahu díla“. Tvrdím, že to tak není, že příběh daný předlohou a nastudováním inscenace je mrtvý a pevně daný a v divadle má význam právě jen jako forma – jako konstrukce, o kterou se může opřít živé hledání herců v každém okamžiku živého představení. (Z pohledu literatury může být literární předloha také dále úspěšně členěna na obsah a formu; ale v tomto článku se nezabývám literaturou, nýbrž výhradně divadlem.)

Tak to jen k obsahu a formě, jak ji dnes, zdá se mi, že jasně, vidím. Jsem zvědav na zítřek, popozítřek, …

 

Přidat komentář

3 Komentáře.

  1. K obsahu – souhlasím, že je vytvářen hercem, ale mám pochybnosti, zda to platí u všech forem divadla… ? Může herec výrazně měnit obsah v situační komedii?

  2. Zdeňka B

    Ahoj Petře, opět díky za velmi inspirativní a zajímavý text. Musím říct, že každá Tvá úvaha mě přivádí na myšlenky, na které mě doposud nikdo jiný nepřivedl. To jen asi taková lichotka na začátek. K tomuto tématu mě v tuto chvíli napadá hlavně otázka, zda může takovéto pojetí formy a obsahu fungovat na divadla vždy? Myslím tím vždy jako ve všech divadelních žánrech? Myslím tím ve všech divadelních, tvůrčích záměrech? Jen prostě otázka, protože z hlediska nějaké minimální osobní zkušenosti mám pocit, že takto definovaná forma a obsah platí/funguje v divadelních žánrech ne zcela jednoznačně definovaných a v záměrech ne zcela jasně směřujících/ hledajících. Teď nějak srozumitelněji: pokud herec hraje situační komedii, takovou jaká by měla být (ale jaká by vlastně měla být?) prostě situační komedii dle obecně známých pravidel, má pro tvorbu obsahu v Tvém pojetí prostor? Nepřekáží mu tam právě ta forma? A stejně tak je to s autorským/režisérským záměrem: pokud je režisérovým cílem diváky pobavit skrze žánr situační komedie, má herec prostor pro tvorbu obsahu, když k tomu musí (nemusí?) stoprocentně dodržovat onen záměr? Samozřejmě, že má prostor (v daný okamžik při představení si může dělat co chce a režisér s tím nic…), ale docílí právě toho předepsaného záměru, pokud se o tvorbu obsahu přímo na místě pokusí? Tedy zvažuji: ve kterých divadelních žánrech takováto definice obsahu platí/může platit/funguje/může fungovat? Jde to vůbec ve všech nebo jen v některých?

  3. Ahoj Jane a Zdeňko,

    přiznám se, že v těchto úvahách se zabývám hledajícím divadlem – divadlem, jehož hlavním cílem je, aby hledající herci a hledající diváci měli při představení možnost nahlédnout někam, kam člověk běžně nenahlíží. Divadlu, které má jiné hlavní cíle, se nevěnuji.

    Ale přesto si v tuto chvíli myslím (nemám to úplně promyšlené), že i u dalších druhů (účelů) divadla včetně situační komedie je navržené rozlišení obsahu a formy užitečné.

    Mimochodem, možná je škoda, že v našem jazyce (a stejně je tomu ve všech jazycích, které znám) máme jen jeden výraz „divadlo“, který označuje něco jako „událost, které se účastní herci a diváci a při které existuje hlediště a jeviště, nebo jiná podobná záležitost“, a nijak nevypovídá o účelu takové události; protože právě ten účel je pro různé druhy divadel velmi odlišný.

    Možná je to tak ovšem správně – možná má „hledající divadlo pro náročné diváky“ k „lidovému zábavnému divadlu“ v mnoha směrech blíž, než by se zdálo. Je tomu tak například v technických („technologických“) aspektech; a výše načrtnuté dělení divadla na formu a obsah je v podstatě technologickým aspektem, tj. aspektem, který tvůrcům může technicky pomoci.

    Účelu, který konkrétní druh divadla má, se určitě musí mnohé podřizovat. Zábavné lidové divadlo má jinou sadu nároků a nástrojů než umělecky pojaté divadlo usilující o abstraktní poznání, než intelektuální či filozofické divadlo, než politické či satirické divadlo, než didaktické divadlo, než agitační divadlo…

    Jak je to u situační komedie? Myslím, že primárním účelem standardní situační komedie (ona má určitě mnoho druhů a odrůd, ale zjednodušme si úvahy na „standardní“ druh) je pobavit lidového diváka, přivést ho k dobré náladě. Dále: víme, že situační komedie má velmi přesně popsanou technologii – tj. základní formu (doba mezi gagy, trvání výstupů, frekvence vstupů na scénu, časování příchodů nových postav, použití dveří, pointování, …). Dále ovšem víme, že dobrou situační komedii není snadné napsat (tzn. není snadné použít tu víceméně předepsanou základní formu pro vytvoření detailního scénáře) a už vůbec není snadné ji režírovat a hrát (tj. domyslet detaily formy a … tvořit obsah?..).

    Myslím, že dobře napsaná i zrežírovaná situační komedie nebude fungovat, nebude-li dobře zahraná. Přesto, že nemohu tento svůj předpoklad podpořit pozorováním (musím se přiznat, že jsem v životě takovou situaci nepotkal… všechny situační komedie, které jsem viděl – není jich mnoho – jsem hodnotil jako špatně režírované a špatně zahrané nebo jako dobře režírované a dobře zahrané…), myslím, že je velmi pravděpodobně správný – špatně zahrané věci obvykle prostě nefungují…

    Co znamená špatně zahraná situační komedie? Jedna možnost je: špatné dodržení formy; tj. například nedodržený timing tak, jak byl narežírovaný. Druhá možnost je: mrtvé hraní, hraní bez života. A jsem u toho: neznamená tato druhá možnost prostě neschopnost naplnit formu obsahem?

    Výše naznačuji, že hlavním účelem „standardní“ situační komedie je pobavit, „generovat“ smích. A co je smích? Dá se nějak definovat, proč se lidé smějí? Není právě to „generování“ smíchu, to „donucení“ lidí smát se, nerozlučitelně spojeno s obsahem? Jistě, je nutná především precizně definovaná a dodržená forma, ta ovšem bez obsahu, který dodají „tady a teď“ herci, bude mrtvá.

    Je možné předem stanovit a potom dodržovat takovou formu, která sama o sobě vygeneruje smích? Není toto už věcí obsahu (byť třeba „jednoduchého“, „lidového“, …) podobně tajemného jako je obsah nejhlouběji hrané a nejabstraktněji inscenované události?

    Pro shrnutí: V tuto chvíli si prostě myslím, že v dobré, živé situační komedii je kromě formy nezbytný také obsah (i když třeba jednoduchý) a tvůrcem toho obsahu je herec. Myslím si tedy, že princip je stejný jako u hledajícího umělecky zaměřeného divadla.

Odpovědět Zdeňka B ¬
Zrušit odpověď


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>