Včera jsem konečně byl na letošní next wave a byla to Písnička o kudle, kterou hrála v jednom vinohradském bytě skupina Masakr Elsinor. Přišlo mi to jako sympatický pokus o umělecké divadlo bez oblíbených pojistek typu videoprojekce, reprodukované hudby nebo lidových gagů či aktualizací. To je na dnešní dobu hezké. Člověk se v relativně útulném bytě chvílemi celkem zasnil, dokonce snad i dostal trochu jinam, třeba do nějakého vojáky pošlapaného lesa poblíž nějakého zoufalého bojiště.
Chvíli mi připadalo, že mi představení dává náměty pro hledání neobvyklých hodnot. A co bylo téměř vzrušující: že chytám zajímavé záblesky zmateného vojenského života, který může být proti vší povrchní civilní logice (alespoň okamžikově) hluboce šťastný, hlouběji, než si my civilové umíme představit. Potom se ale vše vytratilo a zůstala jen konvenčnost uměle vytvořeného přítmí, umělé bytové intimity, igelitu a potravinářských barviv.
Za pokusy o umění jsem ovšem rád, a za ty fragmentární náhledy do světa unavených bojovníků jsem také rád, takže úspěch.
0 Komentáře.