Výčet prvků uměleckého díla téměř nijak nevypovídá o dílu jako celku. Kdyby tato známá skutečnost neplatila, nedalo by se na událost „Žiju, aby žili“ Společnosti doktora Krásy vůbec koukat. Ale protože ta skutečnost platí, je ta věc nejen koukatelná, ale dokonce je uměleckým zážitkem.To, co se při druhé premiéře 29. září v Divadle v Celetné dělo, bych nazval třeba explozí nespoutaného velkorysého naivismu.
Myslím, že Petr Lanta se programově pokouší o nemožné. Mezi jeho grandiózními vizemi, technickými možnostmi, připraveností některých herců, kompaktností celého souboru, očekáváním či přáním většiny publika (byť selektovaného – většina tuší, na co přišla)… mezi tím vším zejí nepřekonatelné propasti.
(Ale: nepokouší se v nějakém smyslu o nemožné každý, kdo alespoň koketuje se skutečným uměním a přeje si více, než jen všeobecný úspěch?)
Kromě neuskutečnitelnosti jsou Lantovy vize (nebo spíš způsob jejich prezentace) často také naivisticky dvourozměrné, jako by se třetí rozměr někam ztratil nebo aspoň částečně ukryl. Kdo by doufal v nějakou analýzu mexického či světového komunistického hnutí (kterého se týká většina textů) nebo aspoň otevření nějakých otázek v tomto směru, bude zklamán. O komunismu se hovoří zploštěle, naivisticky, někdy je cítit (podle mého názoru i zbytečná) ironie.
Zklamán by mohl být i ten, kdo by si přál nějaké zřetelné odkazy na Fridiny obrazy. O nich se vůbec nemluví a nejsou nijak prvoplánově vystopovatelné. Tady ovšem přichází jeden ze zázraků: celá performance se vylupuje z prostoru jako jeden důkladný Fridin obraz, nebo hned všechny její obrazy dohromady. Nechci přehánět: samozřejmě, že návštěva její výstavy by přinesla něco jiného než účast na performanci Společnosti doktora Krásy. Ale duch jejích obrazů jako by z té inscenace vystupoval. Určitě není náhoda, že si Petr Lanta vybral jako téma právě Fridu. Její víra v revoluci i její umění má s jeho uměním mnoho společného, jsou souputníky.
Nechyběl kouřostroj, výstupy do výšky, větve skutečných stromů, několik příručních reflektorů přímo na jevišti, mnoho barev, mnoho krkolomného převlékání, mnoho rekvizit, mnoho živé i reprodukované hudby, textová i prostorová škobrtání, krkolomný nekvalifikovaný tanec či gymnastika. Kupodivu chyběl (kromě svíček) nějaký riskantní otevřený oheň (ale byl jsem později informován, že se o něm pro reprízy uvažuje). A zlatým hřebem bylo krkolomné a nebezpečné létání jedné z hereček na laně. Kromě úvodního dobrodružného rozplétání lanového postroje a nejistoty kolem jeho správného upnutí kupodivu nedošlo k žádnému opravdovému karambolu.
Nechybělo ani archaicky tajemnůstkářské uvádění diváků při svíčkách do zhasnutého hlediště, ani podobně tmavý závěr bez děkování herců a tleskačky. Na jednu stranu naivní, na druhou ovšem: ono to i přes podivnou dětinskost nějak působí – člověk se na začátku naladí a na konci odchází přece jen jinak, než když je vše bezpečné a standardní.
Celá tato přehršel nekoherentních prvků by za normálních okolností a v každém jiném divadle vyzněla trapně, povrchně, směšně, zoufale. Ale u Petra Lanty vyzní jako důkladné hledání, tázání, a především: herci jsou autentičtí. I když se různě stylizují, každou chvíli jinak (navíc nejednotně – každý jedná a hraje tak, jak se mu chce a jak to umí), i když se určitě musejí extrémně soustředit na základní technické zvládnutí přebujelých požadavků, které jsou na ně kladeny, člověk se s nimi živě a přítomně setkává – setkává se s jednotlivými herci i s režisérem a jeho vizemi.
Možná, že celá ta autentičnost je právě výsledkem stresu, ve kterém se herci ocitají, když jsou nuceni plnit mnoho neproveditelných úkolů zároveň a mají v sobě zmatek. Společnost doktora Krásy je navíc známá tím, že se zkoušením to nepřehání a že režisér neustále dělá změny. O to je potom stres a zmatek asi ještě větší, a o to je – skoro paradoxně – větší jejich tajemná autentičnost.
Celé představení žilo, žilo i spoře zaplněné hlediště, a nic z toho žití nebylo primitivní ani povrchní. Nakonec na člověka promluvilo i téma hry (malířka Frida Kahlo). Celý ten naivisticky (dez)organizovaný slepenec působil jako její obrazy a jako její život (zřejmě také dosti dezorientovaný, ale plný plamene). Z jeviště se linula radost, bolest, rozkoš, smrt…
Jen upozornění: když mluvím o naivním umění či o naivitě, vůbec tím nemíním nějakou nekvalifikovanost nebo nedostatek umu. Petr Lanta i jeho herci nejsou žádnými neuměteli, už leccos vytvořili a ve svém druhu umění se vyznají, jsou na něj odborníci. Nikdo by to nedělal lépe. Nikdo by nešel tak jako Petr Lanta tak daleko za hranu proveditelného, jiný režisér by před velikostí, bizarností a beznadějností úkolu couvl a hledal by ústupky. Lanta je nehledá, ony se najdou samy, a v tom je možná jedno z jader jeho umění – jinému režisérovi by se vše rozpadlo na nepřijatelné drobky, zatímco Lantovi se ty nepřijatelné drobky nějak přijatelně složí, a ze zoufalého boje dokonce vznikne něco vzrušujícího.
Pokus o rekapitulaci: celá ta nesourodá a naivisticky působící událost může i velmi náročnému divákovi přinést mimořádný umělecký zážitek.
(tento text vyšel také v řadě Management přítomnosti na webu Divadelních novin)
0 Komentáře.