Petr Odo – blog

Tak jsem byl zase jednou obviněn z havlovského plagiátu (zde). Byl bych hrozně rád, kdyby mi někdo vysvětlil, co máme já nebo Divadlo Kámen společného s tvorbou Václava Havla.

Podle svého osobního názoru opřeného o dvacetileté studium divadla (čímž neříkám, že mi něco podstatného neuniká) se odvažuji tvrdit, že já a Divadlo Kámen máme s Václavem Havlem společného jen to, že podobně jako on tvoříme něco, čemu se v širokém a nepřesně vymezeném smyslu říká divadlo. Podobně toho máme společného se Sofoklem. A Corneillem. A Mrštíky. A Goldflamem. A dokonce i třeba takovým Hřebejkem. (Záměrně vynechávám lidi, se kterými toho, doufám, máme společného více…).

Zajímalo by mě, proč býváme asociováni zrovna s Havlem. Podle mého názoru děláme něco naprosto jiného a snad jedinou společnou věcí je, že někdy používáme podobně jako on opakování; to je ovšem dosti chabá podobnost. Především nejsme my ani on zdaleka jediní, kdo opakování používá. Zadruhé je to natolik vnějškový příznak nějakého fragmentu formy, že ve stejném duchu bychom mohli třeba tvrdit, že když muzikant používá mikrointervaly, napodobuje Hábu.

V čem podstatném se podle mého názoru od Václava Havla například lišíme?

Především: Havlova dramata jsou promyšleným zkoumáním (občas promyšlenou ilustrací) jeho filozofických tezí, například o odcizení, o dialektice apod. My žádné teze nezkoumáme, a už vůbec žádné neilustrujeme. Žádné teze nemáme formulované, nejsme v žádném smyslu filozofové, ani žádné teze od žádného filozofa nepřebíráme, nemůžeme je tedy ani zkoumat. Zaměřujeme se na živou přítomnost, a ta s tezemi nejde dohromady.

Dále: Havel tvořil brilantní činoherní dialogy a situace, které mají většinou ostré (občas dokonce jednoznačné) vyznění; buď jako gag nebo ve smyslu významu. My máme brilantní dialog jen výjimečně (a nikdy tak brilantní jako on). Jeho hry bývají na takových dialozích vystavěny, v našich jsou jen vedlejšími produkty nebo dokonce omyly.

Dále: vyznění Havlových situací je záměrně jednoznačné nebo alespoň úzce vymezené a režiséři je podle toho také stavějí. Herci určitě nemívají pokyn ve smyslu „přistupuj k této situaci zcela otevřeně a prožívej ji tak, jak v danou chvíli cítíš v kontextu spoluhráčů, atmosféry apod.“ Naši herci takový pokyn zásadně mají. Jsem si jist, že bychom žádnou Havlovu hru tímto stylem nemohli inscenovat (možná s výjimkou Ztížené možnosti soustředění, ale i o tom dost pochybuji; možná s výjimkou Odcházení), šlo by to proti konstrukci textu a výsledkem by byla jen zmatená neurčitost. A naopak: naše hry (alespoň ty, které děláme posledních řekněme 8 let – řekněme od Žab dále) se nedají hrát s typickou činoherní výstavbou situací, protože tím by se ztratila jejich naprostá (občas možná 50%-ní, ale i to je velmi mnoho) interpretační, pocitová a emoční otevřenost; a bez této otevřenosti jsou bezcenné, protože text a situace samy o sobě nemají (na rozdíl od těch Havlových) vůbec hodnotu.

Jinými slovy totéž: Havlovy hry jsou určeny pro provedení tradičními činoherními postupy, naše v žádném případě.

Dále: Havlovy ani naše hry nejsou v pravém smyslu absurdní dramata typu Ionesca a Becketta, ani jedny ani druhé nevedou k rozpadu, nonsensu a absurditě. Ovšem ty jeho vedou prostě ke zkoumání a sdělování něčeho definovatelného (i když třeba složitě, kontroverzně apod.), ty naše naopak k hledání skrze formu, estetiku. Jeho objekty zkoumání (jeho filozofické teze) jsou definované, relativně ostré, zatímco naše objekty zkoumání definovat nelze – alespoň ne slovy, pojmy.

Tolik pro tuto chvíli… Mnohý teoretik by určitě lépe popsal i další a třeba i zásadnější rozdíly…

Byl bych věčný za vysvětlení, proč býváme s Havlem spojováni, rád o tom budu diskutovat podrobněji, bude-li mít někdo zájem.

Jen pro jistotu malý disclaimer: práce Václava Havla si velmi vážím, tímto se jen pokouším odmítat asociace, které jsou podle mého názoru zavádějící.

(tento text vyšel také v řadě Management přítomnosti na webu Divadelních novin)