V inscenaci nazvané Ztráta obsahu v konfekčním obalu jsme se snažili udělat parodii na své vlastní divadelní postupy a co nejvíce se zpronevěřit svým vlastním zásadám a hodnotám. Proč jsme to dělali a jak by se dal tento experiment vyhodnotit popisuji zde. Teď mě zajímá jen jeden dílčí aspekt experimentu, kterého jsem byl přímo na sobě svědkem při (časově a energeticky náročném) zkoušení Ztráty obsahu:
Takový parodující projekt (nebo: projekt se sebeironií; nebo: projekt se záměrným zpronevěřováním se svým hodnotám) by asi raději neměl být příliš rozsáhlý a měl by se dít ojediněle (tj. jen jednou za čas). Jinak vede k rozpadu soustředění. V těch měsících, kdy jsme intenzivněji dělali Ztrátu obsahu, jsem na sobě pozoroval větší nesoustředěnost, roztěkanost a nervozitu než obvykle. Byl jsem si více nejistý sám sebou, ztrácel jsem přehled o tom, co považuji za dobré, co považuji za přijatelné, apod. Příprava takových tří Ztrát obsahu za sebou by možná znamenala můj konec (přinejmenším rozpad něčeho, čemu by se dalo říci mé režijní pojetí). Možná už bych netušil, co vlastně chci dělat a jak to chci dělat.
Naštěstí jsem absolvoval přípravu Ztráty obsahu jen jednou, takže to celé dobrodružství mohlo mít naopak pozitivní efekt jakéhosi očkování či protijedu: možná teď naopak lépe vím, kde jsou hranice toho, co chci a snad i umím dělat.
Mám husí kůži, když si pomyslím, že mnozí mí kolegové jsou různými okolnostmi nuceni dělat takové Ztráty obsahu pravidelně; sice se asi nepokoušejí vyloženě o sebeironické parodie, ale tvoří jinak, než by si sami představovali, protože vědí, že například potřebují úspěch u měšťanského publika či podobně. Bojím se za ně: ztráta orientace je při takové činnosti opravdu reálným nebezpečím. Vždycky jsem to tušil, teď jsem to ovšem sám doslova psychofyzicky ucítil.
Osobně jsem rád, že jsem si to zkusil, a teď rychle pryč.
To je zvláštní myšlenka. Není například jednou z podstat umění, vyhazovat člověka ze starých kolejí a upozorňovat ho, že žádná jeho jistota není jistá? To je pravděpodobně to, co se ti teď stalo. Není potom ta nejistota stavem, který člověka posune? Nepomohlo by ti tedy, kdybys udělal ještě dvě další Ztráty a na nějakou dobu ses úplně ztratil?
Myslím, že je právě rozdíl mezi planým tápáním a hledáním. Tápání je sice nevyhnutelnou součástí hledání, jinými slovy při hledání občas člověk spadne do tápání (a je to občas i radostné atd.), ale plané tápání je pohyb někde v absolutní temnotě bez možnosti jakékoli orientace. Myslím, že další Ztráty obsahu by pro mě a pro nejbližší kolegy znamenaly něco podobného, jako kdybychom se pro změnu na nějakou dobu začali věnovat třeba konstrukci letadel. Asi bychom se k něčemu dotápali, dokonce bychom v té nové oblasti i začali něco hledat a nacházet, ale jako cesta hledání v té naší základní oblasti (kterou je prostě divadlo pro náročné herce a diváky) by to asi nebylo nic moc… Myslím, no…