Četl jsem padesát let starý názor velkého Brooka, že divadelní inscenace (tj. hra zpracovaná určitou skupinou lidí a poté opakovaně hraná) se za normálních okolností nedá hrát déle než 5 let. Důvodem je, že za tuto dobu se toho ve společnosti příliš změní. Nejen móda účesů, oblékání, … Posune se dokonce význam gest, význam vnímání určitého chování. Posune se dokonce pocitové i obsahové vnímání jazyka, intonací, tónů, …
Ještě bych k tomu za sebe dodal, že se také posune životní situace herců a stav jejich životního poznání. Inscenace je vytvářena v okamžiku, kdy jsou všichni v nějakém bodě – a těmto jejich bodům a jejich souhrnům a interakcím je v okamžiku svého vzniku přizpůsobována (ať už vědomě, je-li režijní styl interaktivní, nebo třeba i nevědomě, je-li spíše direktivní – inscenace se stejně vždy podstatně vytvaruje podle herců, ať chceme nebo ne).
Padesát let starý názor… Dneska jdou věci rychleji, takže je klidně možné, že ta maximální hodnota je už jen 3 roky. Třeba s tím nějak souvisí i Tango s Avidanem (čímž ale naprosto netvrdím, že už by se nemělo hrát – minimálně proto, že z obecných principů obvykle existují výjimky).
0 Komentáře.