Kýč v prvním plánu

Kýč (jako protipól umění) má různé definice, na nichž se teoretikové už do značné míry shodli. I ty nejjednodušší ovšem vyžadují určitou zběhlost v terminologii, kterou příležitostný uživatel umění nemusí mít. Proto zde nabízím definici na jednu větu, samozřejmě za cenu hrubého zjednodušování.

I když žádní dva teoretikové umění a estetikové nejsou v definování kýče zcela zajedno, myslím, že v této otázce dosahují mnohem vyšší míry shody než u vymezování většiny jiných pojmů z oblasti estetiky.

Dovolím si zde použít jednu z nejstručnějších definic, kterou nabízí Tomáš Kulka v knize Umění a kýč. Jde o trojici podmínek, kterou by měl dodržet umělec toužící správný kýč vytvořit:

  1. Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj.
  2. Tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné.
  3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem.

Pokud se někdo nechce nebo neumí zabývat vyhodnocením podle těchto tří (nebo některých jiných) propracovaných kritérií a pokud se smíří se zjednodušeným pohledem, nabízím níže uvedené hrubé rozlišení. Riziko omylu je při tomto zjednodušení samozřejmě větší, na druhou stranu si myslím, že tento alternativní přístup je založený na jakési nejvlastnější podstatě kýče – a snad i nejvlastnější podstatě umění.

Takže: mnou nabízené kritérium zní takto:

Obojí se tváří jako umění. Kýč výhradně konstatuje to, co víme a známe, zatímco umění se výhradně táže.

Drobná vysvětlení:

Kýč se nám snaží zavděčit tím, že nám umožňuje cítit se dobrými, znalými, chytrými, pohodlně nás utvrzuje v tom, že máme své bezpečné pravdy, že všemu, o čem dílo pojednává, rozumíme a na vše máme správný názor. Posiluje v nás naše komfortní jistoty. Naopak umění nám klade nepohodlné, často i nepříjemné otázky.

V umění se táže jak tvůrce, tak příjemce (návštěvník, divák, …). Pokud tomu tak není, například pokud tvůrce předem zná odpovědi a klade příjemci otázky jen proto, aby ho „zkoušel“ nebo „poučil“, nejedná se o korektní kladení otázek a o umění nemůže být řeči (jde potom spíše o formu sdělování – ta může a nemusí být kýčem, rozhodně však není uměním).

Je vhodné upozornit, že jak pohodlná konstatování kýče, tak především otázky kladené uměním často není možné vyslovit, popsat slovy, racionálně formulovat, jsou někde na úrovních estetiky nebo ještě hlouběji v nevědomí (v případě kýče často také na povrchnějších úrovních emocí).

No, a máme to (zjednodušující smajlík).

Ještě obligátní „disclaimer“: většinou se samozřejmě nesetkáváme s čistým uměním nebo čistým kýčem, do obojího se často v některých aspektech propašuje kousek toho druhého.

Tak tohle je jen nabídka, jak zjednodušeně a zrychleně rozlišit poctivé dílo od kýče: umění se táže, kýč sděluje.

[současně vyšlo na webu Divadelních novin – i s diskusí]

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář

87 + = 94


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>