Absolutní vážnost, absolutní nadhled

dopis pp 3 mensiV minulosti jsem u každé nové inscenace, kterou jsme tvořili, důkladně přemýšlel, do jaké míry mají být herci ponořeni v jejím vážném prožívání a do jaké míry mají mít nad takovým ponořením nadhled. Dnes takovou otázku považuji za nesmyslnou.

Myslím, že má-li být divadlo uměleckým hledáním, je potřeba usilovat v každém okamžiku (nebo alespoň v mnohých okamžicích, ve většině okamžiků, …) o obojí: stoprocentní ponoření a zároveň stoprocentní nadhled.

Divadlo (a zřejmě i všechna další umělecká odvětví) umožňuje a vyžaduje právě toto: být na hraně mezi dvěma nebo (pokud to tvůrci dokáží) i více extrémy – a každý z těch extrémů si plně užít a prozkoumat, nehledat mezi nimi kompromis, snažit se je mít oba naplno, byť jsou protikladné (přesněji: právě proto, že jsou protikladné). Bývá marné pokoušet se vytvořit jen jeden z protikladných extrémů, zavedl by člověka mimo rovnováhu, zničil by ho (nebo přinejmenším jeho právě probíhající dílo). Oba extrémy se naopak mohou vzájemně posilovat a postarat se o jakousi vyváženost a udržitelnost. Kvalitní hledající umělec se vyznačuje mimo jiné tím, že ovládá simultánní práci s protikladnými extrémy, umí věnovat pozornost současně oběma, žádný z nich nezanedbávat.

Podobně jako s vážností a nadhledem je to, myslím, například se zdánlivým rozporem mezi iluzívností a stylizací divadla. Tedy: divadlo má být v každém okamžiku zároveň plně iluzivní i plně stylizované (přiznané). Stoprocentní iluzivnost, kterou si dovolím chtít, samozřejmě vůbec nevyžaduje „realistické kulisy“, a stoprocentní stylizace (přiznanost) samozřejmě nevyžaduje, aby všichni byli vždy v civilu, neměli na jevišti ani židli, pokud možno ani neměli jeviště. Všechny tyto konkrétnosti jsou prvky jakési formy, která může být více či méně propracovaná a může se zaměřovat na různé inscenační možnosti a oblasti. Ovšem zkrátka tvrdím: pořádné divadlo má být zároveň stoprocentně přiznané a stoprocentně iluzivní, herec i divák si mají v každém okamžiku silně uvědomovat, že je to jen hra, a zároveň být do toho, co se odehrává, hluboce vtaženi.

Ovšem ty nejdůležitější protiklady, které mají být současně oba (všechny) přítomny, se samozřejmě nedají popsat, protože existují na estetické úrovni, mimo jazyk…

Tolik zatím stručný a neobjevný nástin dualismu nebo snad dokonce jakési dialektiky inscenování a hraní.

(tento text vyšel také v řadě Management přítomnosti na webu Divadelních novin)

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář

+ 58 = sixty two


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>