Karkulka: svěží zábava

karkulka_bludik_cb_orizPo dlouhé době jsme hráli Karkulku, 14 let starou hru ze začátků Divadla Kámen. Představení skončilo jako obvykle velkým successem. Bylo svěží, vtipné, jasné, herci si ho užívali a diváci také. Proč si ho neužívat, že…

Je to prostě hezké. Ale jinak toho Karkulka nabízí dost málo. Kdysi jsem ji napsal v podstatě jako protest proti vyčpělým tradičním činohrám, jako pokus o takovou činohru, která usiluje o nekompromisní přímočarou estetiku. Ovšem protesty bývají povrchní…

Když jsme Karkulku před 14 lety vytvářeli, neměli jsme ani trochu jasno v tom, co vlastně od divadla očekáváme. Neměli jsme ambici seriózně hledat. Tak jsme dali intuitivně dohromady něco, co odpovídalo mé vizi, co se nám ve své jednoduchosti líbilo a o čem jsme si mysleli, že bude fungovat.

A ono to fungovalo. A teď po letech, kdy jsou titíž herci mnohem zkušenější, funguje Karkulka dokonce ještě lépe. Sice možná s menší estetickou čistotou, ale zato se suverénním vyhráváním každé akce, každého detailu. Jsou na sebe výborně napojeni. Radost dívat se na takové divadlo.

Ale tím to končí. Všichni (herci, diváci) vědí, že nemají chtít víc, tak si užívají toho příjemného a skoro dokonalého mála.

Herci ani diváci si v Karkulce nemohou dovolit něco podstatného hledat, objevovat, zahlédnout nové dimenze, tápat. Tím by rozostřili její přímočarost, její jasné a přehledné pointy. Herci hrají postavy, nikoli jen role, jsou tak mnohem více svázáni než v jiných inscenacích Divadla Kámen, v nichž jim režisér vymezuje prostor jen rolí (tj. jen jasně definovaným úkolem) a v nichž tedy mají mnohem větší svobodu. Petr D sice může v postavě myslivce zkoumat svou vlastní zbabělost a slizkost (kterou určitě má, podobně jako každý, někde v sobě zasutou), Pavel M v postavě vlka svou vlastní bezohlednost, tvrdost, požitkářství, Lenka Z nebo Míša P v postavě Karkulky svou vlastní naivnost nebo hloupou touhu, Kristýna K v postavě veverky svou vlastní potměšilost, škodolibost a upovídanost. Ale nemohou si dovolit opravdově hledat.

Nesmí se jim například stát, že by v sobě myslivec našel stopu statečnosti, vlk soucitu, Karkulka moudrosti nebo veverka dobrosrdečnosti. Tím by bylo po zážitku, struktura by se rozbořila. A především se nesmí stát, aby herci při představení sahali hluboko do svých duší, aby tvořili umění v nevyslovitelných rovinách. Tím by se hra rozkládala, protože k tomu prostě není určena.

Mohou snad trochu sami sebe zkoumat, ale nesmějí to přehánět.

Karkulka se tak liší ode všech současných her Divadla Kámen. Je milá, ale není hledající.

Rádi si ji občas při různých příležitostech zahrajeme pro přímočarou radost, pro potěšení.

Mimochodem, občas na jejím konci dojde k ovacím. O ovacích jako příznaku rezignace na hledání se rozepisuji v tomto textu.

Přidat komentář

0 Komentáře.

Přidat komentář

sixty four − 63 =


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>