Mám hrozně rád Havlovu Anatomii gagu, považuji ji za jeden z jeho nejlepších textů. Po padesáti letech od jejího vzniku mám nepatrnou aktualizační poznámku o „obráceném gagu“, „antigagu“.
Podle Anatomie je gag založen na souběhu dvou dění, kdy jedno patetické (formální, pompézní) dění je ozvláštňováno druhým nepatetickým (neformálním, obyčejným) děním. Dnes by se také dalo zjednodušeně říci, že gag je založen na „shození“ něčeho patetického.
Za oněch padesát let od vzniku textu došlo k vybudování mnoha nových způsobů a úrovní pompéznosti a patetičnosti, k jejichž „shození“ se gag výborně hodí. Paralelně ovšem dochází i k jakési destrukci důstojnosti a patřičnosti, často právě z obavy z přílišné pompéznosti nebo patetičnosti.
Dnes se najde mnoho situací, kdy lidé z obavy z pompéznosti a patetičnosti raději riskují ztrátu důstojnosti nebo, ještě častěji, prostě neudělají vůbec nic a z obavy před pompézností dopouštějí nicotu a rozplizlost. Usilují o jakousi „absolutní neformálnost“ a „uvolněnost“, která je ovšem ve výsledku stejně škodlivá jako zbytečná pompéznost nebo patetičnost. Pokud se na některé situace nevhodně aplikuje absolutní neformálnost nebo uvolněnost, jsou trapné a nijaké, jako by ani nebyly.
Příklad: na pohřbu milované matky rodiny všichni zamumlají: „Já nejsem žádnej řečník, žejo“ – a vůbec nic se neřekne. Nebo, ještě typičtěji, žádný pohřeb ani neproběhne.
Jiný příklad: úspěšná firma má v hospodě výroční večírek a ředitel, místo aby řekl pár slov díků a nepatrně pohovořil o výhledu na další rok, jen utrousí: „No tak si to nebudeme kazit formalitama, a dobrou chuť.“
Další příklad: sportovec nezakrytě nadává rozhodčímu, a rozhodčí to ani nepovažuje za důvod k jeho vyloučení nebo diskvalifikaci.
Havlova Anatomie stále platí: přehnaná formálnost („dehumanizující automatismus“) nám samozřejmě téměř vždy a téměř všude hrozí. Po padesáti letech od napsání Anatomie nám ovšem zároveň hrozí strach před přiměřenou mírou formálnosti; bezmyšlenkovité vyhýbání se jakémukoli formálního úkonu nebo vyjádření.
Takže kromě „obyčejného“ gagu můžeme mít užitek i z otočeného gagu, „antigagu“. Namísto ozvláštnění patetického dění nepatetickým děním (které je v Anatomii popsáno na několika příkladech) by mohl antigag ozvláštňovat něco nepatřičně nepatetického (neformálního, obyčejného, rozplizlého) něčím přiměřeně (zdravě) patetickým (formálním, formalizovaným, důstojným).
Myslím, že dnešní divadelní hry a filmy už obsahují alespoň částečně zdařilé antigagy.
Jeden příklad za všechny: ve filmu Any Lily Amirpour Sama nocí tmou se bezprizorní dítě poflakuje (velmi neformálně) noční ulicí. Zjeví se za ním upírka a divák může předpokládat, že ho (neformálně) zakousne – podobně jako to už udělala s mnoha jinými (neformálně se poflakujícími) lidmi. Ale ona se ho zeptá (velmi formálně): „Jsi hodný kluk?“ Po krátkém (dalo by se říci pompézně laděném rozhovoru) mu (formálně) oznámí: „Do konce tvého života tě budu sledovat.“ A (formálně a pompézně) uzavře: „Buď hodný kluk“. Řád nahrazuje ne-řád, slavnostní oznámení nicotu, najednou něco existuje tam, kde skoro nic neexistovalo.
Můj pocit při sledování té scény se velmi podobal pocitu vytvořenému gagem, ačkoli nešlo o případ „shození“ dehumanizující formálnosti. Právě naopak: šlo o „zkulturnění“ dehumanizující rozpadlosti, rozplizlosti.
Tolik tedy zatím nepatrný nástin o antigagu…
0 Komentáře.