Jak vznikal Mamut mamut

Někdy kolem roku 2011 začala vznikat hra Mamut mamut. Občas se někdo ptá, jak vznikala, případně jaký při jejím vzniku existoval záměr. Nikde nemáme (nevznikl) žádný rozbor Mamuta mamuta z pohledu někoho z tvůrců. Žádný jasný záměr jsme také neměli. Ovšem nějaké údaje existují:

Na jeden písemný dotaz ve výše uvedeném smyslu jsem dosti důkladně písemně odpovídal a text své odpovědi uvádím níže jako zárodečný popis toho, jak může přibližně vnikat hra (jiné ovšem vnikají často jinak…). V bodech s vyššími pořadovými čísly je také pár návrhů, jak přistupovat k esteticky vyhraněnému divadlu.

1. Mamut (a většina našich her) vznikl hlavně na základě režijní vize, kterou si režisér nutně neanalyzuje.

2. Režisér jsem já, takže mohu popsat, jak konkrétně Mamut vznikl z mého pohledu:

– přišel za mnou Martin Marek a vysvětlil mi svou představu výchozí situace hry: pravěká tlupa o několika členech, kteří mají určité povahy, cíle, …; myslím, že přinesl i pojem “objekt”; určitě naznačil takovou tu mythologii, takový ten mythologický životní prostor, který je dnes úplně stejně mythologický jako v pravěku (i když to takto nepojmenoval, to až později Vladimir Benderski); poznámky o Martinově představě jsem si zařadil jako jeden z mnoha podkladů pro případný vznik nějaké hry

– zhruba po roce se mi v představách začala tvořit vize, tj. obrysy různých divadelních scén (které člověk už vidí včetně prostoru, sil, rytmu, tónů…)

– postupně (v řádu dalších měsíců) se mi tyto vize, tyto scény, začaly skládat do něčeho jako je příběh (jsou tam různé dějové linky – například slunovrat, stísněnost těch lidí, dezorientace, úsilí Thomase o analýzu, …)

– jednou mě napadlo, že by se takto vykrystalizované téma (které mě pořád ještě moc nezajímalo) mohlo spojit s jiným tématem, které mě vzrušovalo: blíží se nějaká bytost, která s sebou nese nějakou skrytou hrozbu, té hrozbě není možné porozumět, ani není možné ji uznat, není možné (není důstojné) před ní utéct, a proto prostě čekáme, co z toho bude, bojíme se, ale nic nepodnikáme (jen před tou hrozbou lehce uhýbáme, podřizujeme se jejímu diktátu, ale protože jí nerozumíme, neděláme nic jasného, nemáme plán, …); současně s tímto tématem “nejasné hrozby” mám (měl jsem) v představách pomalý důsledný pohyb jedním směrem (možná to souvisí s uhýbáním té hrozbě, možná ne)

– když jsem se rozhodl spojit v hlavě ty dvě vize (dvě témata – ale slovo “téma” je trochu zavádějící, protože naznačuje intelektuální uvažování a pomíjí tu estetickou představu, která je hlavní – proto raději používám slovo “vize” nebo “představa” a ne slovo “téma”), začal pro mě být nejvíce vzrušující právě ten všeobecný pomalý pohyb zprava doleva pod vlivem nějaké nejasné síly, o které ani nevíme, zda je nebezpečná

– za dalších pár měsíců se mi ty hlavní představy, vize, obohatily o vedlejší motivy a různé vložené scény, které se k nim temporytmicky a celkově esteticky hodí (například vyprávění o fotbale, párcích, …)

– souběžně s tím vším (a poté také po vniku scénáře) jsme byli v kontaktu se dvěma skladateli (Martinem Markem a Janem Ptákem), kteří uvažovali o hudbě

– když mé představy po přibližně 2 letech trochu dozrály, napsal jsem scénář; snažil jsem se ho psát tak, aby se v něm kombinovaly všechny vize; při psaní scénáře jsem měl velmi přesnou představu kompletní divadelní formy (čili opět: prostorové uspořádání, siločáry vztahů mezi postavami, rytmus, tempo, …); nezasahoval jsem ovšem do smyslu těch vizí, protože jsem přesvědčen, že není dobré nikam ten smysl tlačit, není dobré ho tvořit, ani ovlivňovat; věřil jsem (a obecně věřím), že úkolem autora (ani režiséra) není ovlivňovat smysl tvořeného – myslím, že toto je úkolem herců (ale ani oni to nesmí dělat s předem připraveným plánem)

– potom jsme hru nazkoušeli, přitom nás navštěvovali skladatelé a dál upřesňovali svou hudbu

– při zkoušení jsem hercům vždy vysvětlil a dále precizoval svou (estetickou, silovou, rytmickou atd.) vizi; nesděloval jsem jim smysly ani významy, protože jsem je sám neznal; když někdy byli v nějaké konkrétní situaci příliš ztraceni, promluvili jsme si o možných významech – vždy jsme těch možností uvedli minimálně několik, aby nám hra nesklouzla do nějakého tvrzení

– skladatelé a hudebníci dodělali hudbu (hudba je v této hře zásadní – posouvá a prohlubuje temporytmus a melodii celé inscenace); vstupem hudby dostalo estetické (a určitě i významové) prožívání herců další rozměry, bylo různě posunuto, rozvětveno, prohloubeno

– celý tvar jsme bez větších změn nějakou dobu (měsíce) občas zkoušeli, zorientovávali jsme se v něm, precizovali jsme detaily, a především: nechávali jsme ho na sebe působit

– pak už se prostě hraje…

3. Každý herec a každý hudebník vnímají hlavní téma hry jinak, a jejich úkolem je také vnímat ho nově a jinak při každém představení. Nemají za úkol ho analyzovat, pokoušet se ho vyslovovat (nemají to ani zakázáno; ovšem vědí, že většinou to moc dobře nejde). Víme, že většina významů je v estetické rovině, tedy někde hlouběji, než kam mohou slova, má tedy jen omezený smysl o těchto významech rokovat, snažit se redukovat je na slova. Někdy se ovšem vytvoří význam, o kterém se mluvit dá, klidně to tedy uděláme. Jsou to ovšem jen dílčí významy, smysly, jen takové drobky, které jsou zajímavé, ale nijak nevysvětlují hru jako celek.

4. Úkolem herce (a hudebníka) není hru (roli, …) vykládat a analyzovat, ale naplnit – svými emocemi, svým estetickým vnímáním a projevem, svým napojením na diváky, na další herce a na hudbu. Jsme přesvědčeni a máme ověřeno, že takové naplnění je možné a je zajímavější, než kdybychom se snažili něco vykládat. Herec má samozřejmě za úkol při naplňování té předem stanovené formy podat maximální výkon, maximálně se vyčerpat, vydat.

5. Dá se říci, že herci a hudebníci každé představení vždy znovu tvoří (tj. vždy naplňují pevně danou formu nově).

6. Pro mě osobně: při sledování Mamuta se mi opakovaně objevují například tato témata (ale omlouvám se, nemohu je popsat dost přesně a barvitě, nejsem dobrý básník, a slova to stejně prostě neumožňují – proto nepíšeme literaturu, ale hrajeme divadlo se všemi jeho složkami):

– ne zcela dobrovolný pohyb zprava doleva a poté návrat do podivně vyprázdněného prostoru

– možnosti/nemožnosti/překážky/pomůcky orientace v mythologickém prostoru moderní firmy

– prekérnost úlohy bytosti přicházející s nějakým cílem do prostředí, které ji ani ten cíl absolutně nechápe

– pachtění se lidí v kanceláři, kteří se přitom ovšem řídí něčím jiným, než údaji, ke kterým svým pachtěním dojdou

– rytmus (zvukový, prostorový, silový, …) soustružnické nebo podobné dílny, v níž lidé vyrábějí díly, jejichž parametry a vlastnosti dokonale znají, ale jejichž účel jen nejasně tuší

– šedost a občas nejasně, opatrně vytrysknuvší barva, jejíž potenciál je velký, ale která si až na vzácné zlomky vteřin udržuje ten potenciál pod šedavou slupkou

– tajemné souvislosti mezi (poživatelným) srdcem, harampádím, vznešenými cíli, hlínou, …

7. Určitá shrnující poznámka: úkolem umění je zkoumat (svět, situace, lidi, člověka, … cokoli) skrze estetiku; nelze ho tedy popsat, analyzovat; lze ovšem do nějaké míry popsat jeho dílčí aspekty; o to se pokouším a jde mi to jen trochu, spíš méně než více. Budu rád za spolupráci při tom popisu, který sice nemůže divadlo nahradit, ale může k němu být přínosným doplňkem.

Přidat komentář

2 Komentáře.

  1. Zdeňka B

    Petře, díky za inspirativní text. Jasně, ten slovní popis, formulace. Vždyť je tak těžké popsat slovy něco, co člověk prostě cítí. A vždyť je to hlavně tak zbytečné. Proč by to měl člověk vůbec dělat? Když chce dělat UMĚNÍ, ani by si to neměl dovolit. A hlavně, když chce OPRAVDU DĚLAT umění, nemělo by ho to k tomu vůbec svádět. K logice, analýze, vysvětlování, kontatování. A pokud ho to k tomu svádí, ať dělá raději něco jiného. Vždyť má dnes tolik možností, že jo! Divadlo je fakt krásný živý prostředek k tomu něco krásného prožít a podělit se o to. Tolik věcí, o kterých si myslíme, že je racionálně chápeme, jsou ve své podstatě totálně iracionální. A naopak. Ten opak je ovšem úžasný. Když je něco na první pohled totálně iracionálního a my se nesnažíme rozumově pochopit podstatu, můžeme dospět k něčemu úžasnému, novému, jedinečnému. Této přidané hodnoty si je možná málokdo vědom. Možná k tomu nemají lidé dostatek příležitostí. Nemají kde takovýto experiment podstoupit. Možná se toho bojí. Věřím, že se toho bojí, proto to ani nijak aktivně nevyhledávají. Ale přitom se bát nemusí. Je to přece lidské – experimentovat, poznávat, zkoumat. A mělo by to být zcela běžné a normální. Zdá se mi, že není. Ale možná jsem jen zbytečně skeptická. Každopádně, Petře, díky! Ráda zkoumám a tvořím během každého představení, které mám možnost odehrát, a ráda to podstupuji právě pod Tvým ,,vedením“ 😉

  2. Dík za popis tvůrčího popisu. Ujasnilo se mi, jak během něho vychází na povrch podvědomé obavy a touhy, které v sobě má možná každý, ale jen umělec je dovede vyjádřit tak, abychom je prožili a uvědomili si je. Nejde totiž jen o jejich popis, ale o vyvolání těchto pocitů tak, aby si je každý mohl prožít a vyvolat ze svěho nitra.

    Z her Petra mi nejsilnější připadají ty, která odrážejí současný svět třeba kanceláří, tlaky prostředí, reklamy a všeho, co na nás působí. Tyhle banální každoddenní věci jsou konfrontovány s podvědomím člověka, kde je stále skryt i ten lovec mamutů, který se běží schovat před blížící se bouřkou. A právě Mamut mamut je myslím jedním z vrcholů téhle skupiny Petrova díla.

    Nechci zmiňovat témata, které ve hře nacházím. Oceňuji na ní, že vystihla pocity, který myslím sdílí přinejmenším část lidí. Je to neurčitá obava z nejisté budoucnosti, pocit blížícího se nebezpečí – o kterém všichni vědí, ale chtějí zůstat v blažené nevědomosti (dříme v nás i ten maloměšťák). Silné jsou momenty konfrontace vzpomínek na
    minulé banální situace (minulost je už uzavřena, a proto je bezpečná a krásná).

    Mamut mamut má navíc precizní formu, výbornou hudební a zvukovou složku a rytmus.

    Takže díky a přijdu se na Mamuta znovu podívat, určitě tam objevím další vrstvy.

Přidat komentář

twenty three − 15 =


Upozornění - Můžete použít tytoHTML tags and attributes:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>